Kniha Praha ve fotografii, 40 léta, vydání 1975,Karel Plicka
Kategorie:
Hobby, odborné knihy
Nabízím tuto knihu ve velmi hezkém stavu.
Praha ve fotografii Karla Plicky - výbor jeho díla ve Fotoměřickém ústavě v Praze v letech 1939-1940
Klasické, světově proslulé dílo národního umělce přibližuje v neopakovatelných, mistrně volených detailních i panoramatických záběrech krásu pražských stavebních památek. V úvodu podává Z. Wirth stručný nástin architektonického vývoje Prahy.
V letech 1937–1939 působil na filmovém oboru Školy umeleckých remesiel v Bratislavě. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. I dva filmové dokumenty z let války (Věčná píseň a Barokní Praha) poukazují na sílící zájem o architekturu. V květnu 1945 se Plicka vrátil do Bratislavy. Stal se předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti a natočil dva publicistické dokumenty. V návaznosti na své předchozí pedagogické a organizátorské zkušenosti se podílel spolu s Antonínem Martinem Brousilem a Jaroslavem Boučkem na založení FAMU – Filmové fakulty AMU v Praze, otevřené v listopadu 1946. Stal se prvním děkanem této školy a mimořádným profesorem pro obor kompozice filmového obrazu. Pro zrakové potíže fakultu opustil ve školním roce 1949–1950 a tím zakončil práci v kinematografii.
Karel Plicka fotografoval obvykle se stativem na formáty 6 × 9 až 10 × 15, bez optických a laboratorních triků. Pro pohybové scény později používal praktisix. Snímky Karla Plicky jsou plně realistické, nestavěné na efektu mimořádnosti, náhodnosti, prchavého dojmu. Jsou zbaveny nepodstatných složek (nap. i projevů současného života), aby tak působily hodnotnějším a trvalejším dojmem, nezávislým na konkrétním čase. Plicka hledal trvalost, dokonalost, harmonii i sounáležitost. Se svými znalostmi, zaujetím i osobitým estetickým cítěním vytvořil nezaměnitelný autorský rukopis. Opíral se o klasická kompoziční pravidla, čekal na ideální světelné podmínky. Ústředním tématem jeho díla by člověk jako nositel lidových tradic. Tuto základní hodnotu obohacovalo téma architektury jako dědictví minulosti a přírody jako životodárné síle, obklopující člověka. Plicka rozvinul osobitým způsobem tradiční téma národních dějin a lidové tradice v nových výrazových prostředcích – fotografii a filmu. Programově heroizoval prostého člověka a lidovou kulturu. Uplatňoval zkušenosti z několika oborů ve vzájemně se obohacujících vztazích. Jeho přínos československé fotografii je zcela mimořádný. Ve slovenské Blatnici bylo roku 1988 otevřeno jeho muzeum.
Praha ve fotografii Karla Plicky - výbor jeho díla ve Fotoměřickém ústavě v Praze v letech 1939-1940
Klasické, světově proslulé dílo národního umělce přibližuje v neopakovatelných, mistrně volených detailních i panoramatických záběrech krásu pražských stavebních památek. V úvodu podává Z. Wirth stručný nástin architektonického vývoje Prahy.
V letech 1937–1939 působil na filmovém oboru Školy umeleckých remesiel v Bratislavě. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. I dva filmové dokumenty z let války (Věčná píseň a Barokní Praha) poukazují na sílící zájem o architekturu. V květnu 1945 se Plicka vrátil do Bratislavy. Stal se předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti a natočil dva publicistické dokumenty. V návaznosti na své předchozí pedagogické a organizátorské zkušenosti se podílel spolu s Antonínem Martinem Brousilem a Jaroslavem Boučkem na založení FAMU – Filmové fakulty AMU v Praze, otevřené v listopadu 1946. Stal se prvním děkanem této školy a mimořádným profesorem pro obor kompozice filmového obrazu. Pro zrakové potíže fakultu opustil ve školním roce 1949–1950 a tím zakončil práci v kinematografii.
Karel Plicka fotografoval obvykle se stativem na formáty 6 × 9 až 10 × 15, bez optických a laboratorních triků. Pro pohybové scény později používal praktisix. Snímky Karla Plicky jsou plně realistické, nestavěné na efektu mimořádnosti, náhodnosti, prchavého dojmu. Jsou zbaveny nepodstatných složek (nap. i projevů současného života), aby tak působily hodnotnějším a trvalejším dojmem, nezávislým na konkrétním čase. Plicka hledal trvalost, dokonalost, harmonii i sounáležitost. Se svými znalostmi, zaujetím i osobitým estetickým cítěním vytvořil nezaměnitelný autorský rukopis. Opíral se o klasická kompoziční pravidla, čekal na ideální světelné podmínky. Ústředním tématem jeho díla by člověk jako nositel lidových tradic. Tuto základní hodnotu obohacovalo téma architektury jako dědictví minulosti a přírody jako životodárné síle, obklopující člověka. Plicka rozvinul osobitým způsobem tradiční téma národních dějin a lidové tradice v nových výrazových prostředcích – fotografii a filmu. Programově heroizoval prostého člověka a lidovou kulturu. Uplatňoval zkušenosti z několika oborů ve vzájemně se obohacujících vztazích. Jeho přínos československé fotografii je zcela mimořádný. Ve slovenské Blatnici bylo roku 1988 otevřeno jeho muzeum.
